Monolog Jiwa – Hanya Aku dan Tuhan Yang Tahu


Monolog Jiwa – Hanya Aku dan Tuhan Yang Tahu

Monolog Jiwa – Hanya Aku dan Tuhan Yang Tahu

Ada masa, aku berhenti berkongsi apa-apa. Status kosong, ruang yang dibiarkan sunyi. Bukan kerana rasa itu hilang, tetapi kerana aku belajar menjaga perasaan sendiri — bukan semua yang melihat itu benar-benar tahu atau peduli.

ADA MASA, AKU BERHENTI BERKONGSI APA-APA. STATUSKU KOSONG, DIAM, TANPA KATA. BUKAN KERANA AKU SUDAH TIDAK PUNYA RASA, TAPI KERANA AKU SEDAR – BUKAN SEMUA YANG MELIHAT ITU BENAR-BENAR PEDULI. KALIAN TAKKAN TAHU BILA AKU GEMBIRA, BILA AKU TERLUKA, BILA MARAHKU HANYA DIAM, ATAU BILA AKU BELAJAR REDHA PERLAHAN-LAHAN. HANYA AKU DAN TUHAN YANG TAHU APA YANG BERGOLAK DI DALAM DADA INI. TERIMA KASIH ATAS SEGALANYA. UNTUK YANG PERNAH HADIR, YANG PERNAH MENYAKITKAN, ATAU YANG PERNAH MEMBUAT AKU BELAJAR MAKSUD KEHILANGAN. KALIAN MUNGKIN MENYANGKA TELAH TERLEPAS, TELAH BEBAS DARIPADA SEMUA INI. TAPI TIDAK. KERANA SETIAP TAKDIR BUKAN DI TANGAN MANUSIA. SEGALA PERINTAH DAN ARAH ITU – MILIK SANG PENCIPTA. DAN AKU KINI BELAJAR, BAHWA DIAM BUKAN TANDA KALAH. IA TANDA AKU SERAHKAN SEGALANYA KEPADA TUHAN YANG TAHU SEGALANYA.
Setiap sunyi punya suara. Setiap jiwa punya cerita.

Catat Ulasan

0 Ulasan